Jsem ten typ psycholožky, co věděla od základní školy, co chce dělat.
Ať už k tomu vedla nějaká náhoda, přečtená knížka, poznámka kamaráda nebo všechno dohromady, slovo psychologie mě fascinovalo snad od osmé třídy a měla jsem jasno.
Myslím, že zrovna v tomhle oboru to je celkem častý jev, alespoň já potkávám takové kolegyně často.
Asi je to povolání, co si vybírá nás spíš než my je.

Ale po spoustě přečtených knih a většiny studia na vysoké jsem cítila stále větší a větší zklamání. Nějak to pořád nebylo ono. Spousta vědy, statistiky, kognitivních předmětů. O lidském mozku jsem toho věděla spoustu, o tom, jak dobře postavit a vyhodnotit výzkum taky.

moje cesta k bodypsychoterapii

Ale to, co si mě zavolalo už na základce, pořád nebylo naplněno. Jenomže jsem neměla páru, kde ot hledat a začala jsem ten pocit zpochybňovat jako nějakou zidealizovanou představu neexistujícího oboru a práce.

A pak střih.

Sedím na první hodině podivného předmětu sanoterapie. Je v rozvrhu natažený na celé dopoledne a podle délky ostatních vyučovaných předmětů mi připadá, že to musí být omyl.
Ale jsem zvědavá, zapsala jsem si ho podle anotace a sylabu: práce s tělem v psychoterapii. Jak jako s tělem? Psychoterapie je to jak sedí dva lidi v křesle naproti sobě (pohovku na ležení už většina psychoterapeutů nemá opravdu dlouho) a povídají.
S tělem? Co to asi bude?
Vede ho můj oblíbený docent, Lubomír Vašina.
Měli jsme ho na neurovědy, vzhlížím k němu, je vzdělaný za hranice mého chápání a o lidské i zvířecí nervové soustavě toho ví tolik, že ani jeho výklad nestíhám.
Je to vážený distingovaný pán, přednáší vždy v košili, i když má před sebou občas studenty v teplákách.
Ale teď vejde tentýž pan docent a… v teplákách je oblečený on sám!

A začíná mluvit o svém předmětu. Mluví a mluví, jiným tonem, než když přednáší neurovědy, s jiným zápalem a ohníčky v očích. A já vlastně už nevím o čem. Protože si pamatuju ten pocit.
Dnes už bych řekla, že mi tělo dalo signál, že jsem tam správně, tenkrát jsem tomu nerozuměla. Jenom jsem cítila teplo všude v těle, slzy dojetí v očích (které mi tenkrát připadaly extra trapné!), mravenčení v břiše.
Racionální mysl vypla, vnímala jsem slova a jejich obsah a měla jsem pocit, že se nějaké veliké díly skládačky ve mně uvnitř propojily. Že to je to, proč jsem od třinácti věděla, co chci studovat. Zní to pateticky, že? Rozhodně mi to tak tenkrát připadalo! Co to se mnou je?

Mluvil o propojení psychiky a těla, o psychosomatice, o tom, jak má naše myšlení vliv na tělesné projevy a prožitky, na fyzické zdraví… Něco, co jsem ve škole za těch 5 let slyšela poprvé. Poprvé takhle intenzívně. Nebo to možná i někdo říkal, ale já jsem to poprvé opravdu SLYŠELA.